JAK TO MĚLO VYPADAT

Škola: Jak to bude – nebo jak to mělo vypadat?

 

Když jsem chodil do dobřanské školy, asi to poslední, co by mohlo mou (jinak ale bujnou) fantazii napadnout, že za pár let budu sedět v ředitelně a přemýšlet, jak tuto školu rozšířit. Ne že bych v tu dobu v ředitelně již nevysedával, ale bylo to většinou z úplně jiných důvodů. Dokonce si myslím, že ani pan ředitel Škalda v tu dobu nevěděl, že uděluje důtku budoucímu kolegovi :-). A tak se mnohdy sám přistihnu, když uděluju ředitelskou důtku já, že přemýšlím, jestli mne ten darebák jednou nevystřídá v ředitelně. O své kariéře jsem po škole měl jasno. Naučím se jazyky a půjdu do světa. Do toho světa jsem to vzal přes Dobřany. A nějak se můj původní půlroční plán práce v Dobřanech protáhl na skoro 20 let. A místo toho, abych byl ve světě, snažíme se v Dobřanech udělat světovou školu :-). Protože každým rokem přibývá papírování, je třeba čas od času udělat pořádek ve skříních, staré papíry vyhodit, aby se vešly nové. Nejdříve jsem tedy skartoval nepotřebné dokumenty, např. záznamy z pedagogických rad, kdy jsem školu navštěvoval (mimochodem velmi zajímavé čtení :-)), ale některé dokumenty mne opravdu velmi překvapily. Skoro by se dalo říci, že každý pořádný ředitel dobřanské školy chtěl něco vybudovat. Našel jsem projekty pro první přístavby, pro další přístavby, a také projekt ředitele Škaldy z roku 1992, stavbu půdních tříd, ke které nedošlo. A někdy v té své bujné fantazii přemýšlím o tom, jak těm ředitelům bylo. Jestli se se stavbou „stresovali“, kde sháněli finance, jestli už předem věděli, že se stavba zaplatí…

        

S pokorou musím přiznat, že díky jejich odvaze a vizím, dobřanská škola, která byla založena již v roce 1742, stále funguje. V okolních větších vesnicích vidíme zavřené školy, někdy chátrající budovy původních škol, ale v té nejmenší (Dobřaňáci snad odpustí), v Dobřanech, funguje škola již 276 let. Pokud by neměli odvahu, pokud by školu nepřestavovali, pokud by neměli podporu místních obyvatel a často, pokud by se místní obyvatelé sami na přístavbách školy nepodíleli, četli bychom o škole v Dobřanech jen v kronice. A teď jsem ředitelem dobřanské školy já, bývalý žák, jako jeden další z řady ředitelů a ptám se sám sebe, mám odvahu se pustit do další přístavby? Zařadím se mezi ředitele, kteří dokázali školu rozšířit? Přispěji tím k dalšímu období fungování školy v Dobřanech? Nebo někdo po mně, až si bude uklízet ve skříních, najde nezrealizovaný projekt? A chtějí i v dnešní době dobřanští obyvatelé a patrioti přispět k této opravdu až zázračné vzdělávací tradici ve své vesnici?

 

Otázek je mnoho, odpovědí méně, realita je však jen jedna. Budova, kterou jsem navštěvoval jako žák, měla jen šest tříd, a když jsem začal školu vést, navštěvovalo ji 72 žáků. Dnes školu navštěvuje 172 žáků, příští rok 178. Více než 40 žáků jsme za poslední dva roky odmítli. Hodně velkými kompromisy jsme ve škole vytvořili tříd devět a dokonce učebnu informatiky. Změnily se však předpisy, hygienické normy, pravidla, změnila se výuka. V moderní škole nesmí chybět odborné učebny, učebny pro dělenou výuku jazyků, vyhovující jídelna, šatna, bezbariérovost, atd. atd. A to naše budova již dávno nesplňuje. A pokud má být i nadále světová, pokud má být nadále naplněná dalších 276 let, je nejvyšší čas k další modernizaci. A kdo ví, třeba tato nová přestavba přispěje k tomu, že i za dalších 276 let bude škola v Dobřanech stále fungovat.

 

Myšlenka nástavby školy vznikla již před deseti lety. Nejdříve jsme si nechali udělat studii plnohodnotného patra, statik však tuto variantu zamítl, jelikož by se budova příliš zatížila. Jedinou další možnou variantou byla menší a lehčí dřevostavba s ocelovou konstrukcí. V roce 2010 ve spolupráci s architektem ing. arch. Tomášem Cahelem jsme získali stavební povolení a poprvé jsme zažádali o dotace na stavbu. Kvůli nízké alokaci jsme však přes obrovské úsilí dotace nezískali. Každé dva roky jsme však žádali o prodloužení stavebního povolení, mezitím jsme projektovou dokumentaci i částečně využívali, vystavěli čističku, budovou zateplili, vyměnili jsme otopnou soustavu, systém vytápění, kolem školy se položil nový asfalt a mnohé další malé úpravy.

 

V roce 2016 se nám otevřela další možnost získání dotací na nástavbu. Bohužel, jak to tak bývá, zadání výzvy se zcela lišilo od předchozí. Celý projekt jsme s velkým úsilím a minimem času předělali, získali jsme opětovné stavební povolení, zadali jsme studii proveditelnosti a v lednu 2017 jsme zažádali o dotaci. Nejpozději v dubnu měl být znám výsledek. Výsledek o schválení dotace byl však oficiálně zveřejněn až v únoru 2018, více než rok po podání žádosti.

 

Po oznámení o výsledku jsme co nejrychleji zhotovili prováděcí projekt a trvalo opět několik týdnů, než nám IROP (zprostředkovatel dotace) odsouhlasil všechny formality a konečně jsme mohli vypsat výběrové řízení na dodavatele stavby. 24. května 2018, deset let od prvních plánů, měla být konečně známa stavební firma, která se pustí do rekonstrukce. Schválená dotace na stavební část byla 19,7 mil Kč. Symbolicky to měl být den, kdy bychom slavnostně ukončili několik let příprav a otevřeli novou etapu – realizaci.

 

Když jsme se starostou Michalem Moravcem seděli v místnosti a čekali na zástupce firem a jejich nabídky, trochu nervózně jsme se dívali na „pouze“ dvě obálky, které ležely na stole. Ve stanovený čas již žádný jiný zástupce nepřišel, obálky se otevřely, první nabídka zněla 23,9 mil Kč, druhá 23,6 mil Kč. Tedy nabídky, které byly o 4 miliony dražší, než schválená dotace. V tu chvíli to byl pro nás opravdu šok a vůbec jsme nechápali, co se vlastně stalo. Teprve po několika dnech jsme zjistili, že se vlastně nestalo vůbec nic. Jen jsme se seznámili s realitou. Zatímco v roce 2016, kdy jsme žádali o dotaci, se stavební boom teprve rozjížděl, nyní je v plném proudu. Stavební firmy nestíhají, nemají zedníky, nehlásí se do výběrových řízení, firmy se stavebním materiálem nestíhají vyrábět, materiál chybí, zdražuje se, chybí řemeslníci a další profese, ceny za poslední 2 roky vystoupaly o 30% výše. Výběrové řízení jsme z důvodu vysoké ceny zrušili, vypsali nové, oslovili jsme 11 stavebních firem a požádali jsme je, aby se řízení zúčastnily. Čtyři firmy se omluvily, čtyři se ani neomluvily, 15. 6. 2018 na stole ležely obálky tři. Nejlevnější firma podala nabídku opět o mnoho vyšší, než byla schválená dotace.

 

Co tedy dál? Jsou vlastně jen dvě možnosti.

1. Hodíme projekt do skříně. Tím však „hodíme do koše“ cca. 1 mil Kč, který jsme již za ty roky do projektu investovali, stovky hodin práce, 500 tis odměna administrativní firmě, která připravovala žádost, studii proveditelnosti, výběrová řízení, 500 tis.
2. Začneme stavět. Ale z původního plánu sehnat finanční spoluúčast 3 mil Kč budeme muset hledat 6 mil Kč. Což se pro malou obec s nízkým rozpočtem a pro školu může zdát jako nereálná částka.

Jedno je však jasné, musíme se rozhodnout teď. Nemůžeme čekat, jestli se nám podaří nějaké peníze sehnat, nemůžeme kvůli dotacím projekt přepracovat, nemůžeme ho ani zásadně zlevnit.

A tím se vracím na začátek článku. Přemýšlím o pocitech dobřanských ředitelů, přemýšlím o jejich odvaze, o tom, jestli oni věděli, kde sehnat peníze na stavbu nebo přestavbu. Přemýšlím o dobřanských obyvatelích, jestli se stále chtějí podílet na budování školství a vzdělávání v Dobřanech (i když dětí přímo z Dobřan je tak málo). Zapíšu se v dobřanské kronice jako ředitel, který zmodernizoval školu a tím možná přispěl k dalším rokům fungování školy v Dobřanech? Nebo někdo, komu jsem možná dal ředitelskou důtku, najde můj projekt ve skříni, až si bude uklízet. Zřejmě to nebude již dlouho trvat a dozvíte se, kterou variantu jsme zvolili. Rozhodování je to však těžké.

 

Na závěr této osobnější úvahy o aktuální situaci v naší škole bych velice rád poděkoval starostce Marii Pohlové i starostům Josefovi Švorcovi i Michalovi Moravcovi, které jsem v Dobřanech zažil, děkuji za jejich podporu, ochotu a vždy výbornou spolupráci, děkuji za investice do školy. Obzvlášť Michalovi děkuji za naprosto vřelou a aktivní spolupráci a děkuju všem Dobřaňákům. Musím přiznat, že i když jsem chtěl odejít do světa, brzy jsem pochopil, že jedno z nejhezčích míst pro školu jsou Dobřany.

 

22. 6. 2018, Jan Grulich > odkaz na původní zdroj v PDF (Dobřanský zpravodaj) zde